Desáté roky

Někdy v roce 2010 jsme se poznali s Věrou Čáslavskou. Ze šířky řečeno, považuju rok 1968 v dějinách téhle společnosti za důležitější mezník než 1989: tehdy se ta společnost ideově napřahovala k něčemu většímu (nemyslím tím jenom ani hlavně reformní komunisty) než v roce 1989, po sametu se vlastně nenapřáhla moc k ničemu, lidi vzali, co jim odjinud skoro samo spadlo do klína: společnost převzala ze Západu neoliberalismus, aniž k němu přidala nějakou specificky českou přidanou hodnotu. Ta Věra mně étos a naději roku 1968 dodnes symbolizuje. Bylo mně tehdy šest let, tj. byl jsem pachole, ale ta její krásná tvář pro mě znamenala víc než jenom krásu ženy. Byla to krása smyslu, i snu o něm, samozřejmě.

Byla to s ní strašně složitá a strašně dobrá práce, ona byla silná a tvrdá a nejlepší válečnice olympijská a zároveň nejhodnější ovečka, ale střídala to celý život nevyzpytatelně, takže z toho všem, kdo přistoupili blíž, šla často hlava kolem, mně taky. Když v roce 2016 umřela, připsal jsem do nového vydání knížky kapitolu o tom, co jsem s ní v těch posledních čtyřech letech jejího života zažil.

V roce 2013 vyšel Tigrid. Bral jsem to nejdřív jako logické pokračování Peroutky, po prvním novináři dvacátého století druhý novinář. V té době z jeho příběhu zdaleka nebylo možné možná vydat všechno, ale řekl jsem si, že se k tomu zkusím zhruba po dvaceti letech vrátit, a byl-li bych na světě, tak po nějakém počtu dalších let to zkusit napsat ještě potřetí: zaručeně to otevře nové pohledy, bude možné dozvědět se z té látky nové věci. Uvidím. Spisování má občas styčné body s někdejším závazkovým hnutím.

V roce 2015 vyšla Baronka v opeře, životopis Jarmily Novotné. Pokus vyprávět ty dějiny dvacátého století tentokrát přes operu a ženský zpěv. Když neexistuje základní „důkazní materiál“, tj. když se nedochovaly nahrávky hlasu v takové kvalitě, abychom dokázali posoudit zpěvaččinu velikost, jak o tom psát, aby se to dalo pochopit a nebyly to jenom kecy? Naposlouchal jsem si k tomu spoustu operní i jiné hudby, což jsem potom v knize nepoužil, ale rád jsem využil tu záminku, abych to do sebe dostal.

A hned potom přišel Emil Běžec, kniha na pohled tematicky tak odlehlá, jak je možné, aristokratka proti typu bytostného dělníka, ale mně se oba ty životy znova sepnuly a propojily. Snad jsem to jen proto, že to šlo po sobě, dohromady nezkomolil, ale přišlo mně, že v tom „maximalismu“ osobního nasazení to byly životy psané skoro přes kopírák, a že vlastně asi vždycky jsou, což mívá vedle dobrých i ty špatné důsledky, že.

Když se začalo blížit sté výročí vzniku republiky, napadlo mě, že je to příležitost zformulovat si své přemýšlení o T. G. Masarykovi. Začal jsem ho pomalu, ale jistě, a zároveň navážno, do sebe nabírat, když jsem v patnácti šestnácti letech doma v knihovně objevil Čapkovy Hovory s TGM, tehdy zakázané vydání z roku 1969. Když člověk s někým v duchu komunikuje čtyřicet let, napadá ho spousta věcí. Položí si třeba otázku, co z Masarykových myšlenek vlastně žije v našem dnešním takzvaném povědomí. Nezajímala mě autoritativní moudra, naopak, šel jsem i po útržcích myšlenek (“drobná práce”) a taky po výrocích, kterým nikdo žádný zvláštní zájem nepřipisoval, ale které mně zavoněly něčím podstatným.

Tak vznikla v roce 2017 knížečka 100 x TGM. Vzal jsem sto Masarykových myšlenek, veřejných i soukromých a rozložených po celé délce jeho života. A připsal jsem k nim za prvé to, co jimi autor chtěl říci ve své době – a za druhé, co ty věty znamenají dnes (ne vždycky se oba významy kryly). (O dva roky později jsem obdobným způsobem vyložil ještě Václava Havla. Obě jsou to knížky do kapsy, snažil jsem se těmi příručkami ukázat, že naše chápání velkých myšlenek se posunuje v závislosti na tom, co sami žijeme a co z minulosti potřebujeme, staré významy si ale zachovávají svou důstojnost.)

Další „studií” k tématu se ve stejném roce 2017 stal scénář k filmu režiséra Jakuba Červenky Hovory s TGM. Je to scénář postavený na dialogu TGM a KČ a opět se v něm testuje, co je to demokracie – a že ta česká má svá specifika, k jejichž poznání hlavně Masaryk přispěl. Bavilo mě vymýšlet pro ten film psychologické profily obou pánů. Nakonec se z toho stal jeden z nejosobnějších textů, na jakých jsem v životě pracoval. Byl jsem rád, když ten scénář vyšel knižně, s doprovodem fotek Alžběty Jungrové z natáčení filmu ve slovenských Topoľčiankách.

No a když byly hotové malá knížka a film, zbývalo už jen to celé zakončit knižním životopisem. Knížka Jiný TGM vyšla na podzim 2018, stihlo se to k tomu 100. výročí. Když jsem to v létě předtím dokončoval, byl jsem docela rád, že jsem „to” a „ho” přežil. Že práce na knize končí, se pozná mimo jiné podle toho, že člověk dojde na konec vlastních fyzických sil. Což se zde ve finále naplnilo dokonale, zvládnout tu pekelnou sumu pramenů znamenalo napsat postupně šest verzí textu. A až v té poslední jsem měl pocit, že se “mu” dívám doopravdy z očí do očí a píšu o něm způsobem, kterým se i on sám vztahoval k lidem (“uctivé obezličky stranou a pojďme co nejrychleji k věci “). (Ve stejném roce 2018, taky na masarykovském faktografickém půdorysu, vznikla ještě rozhlasová hra Hovory s mamou. Režisérka Natálie Deáková ten text vyložila jako expresivní drama, což podle mě odpovídalo situaci v Masarykově rodině, když se na ni podíváme realisticky a bez růžových brýlí.)

Protože TGM byl pro mě dřina, potřeboval jsem si psaním dělat taky radost. Naplnilo se to při dokončování Sběrné knihy, rozhovoru s režisérkou Helenou Třeštíkovou. Obdivuju její odvahu a sílu, se kterou nastupuje do všech těch vztahů, které vznik jejích dokumentů provázejí. Helena nepostupuje tak, že by „objekta” pro svůj film vymačkala a potom nechala být. Všechny jednou navázané vztahy jí dál pokračují, film nefilm. Filosoficky pro ni vlastně neexistuje představa konce, což odpovídá a vyhovuje filosofii mé. A protože se známe třicet let, oba nás ten rozhovor myslím dost bavil. Jsem zvědavý, jestli při tom našem pojetí „nekonečnosti všeho” vymyslíme pokračování.

Dvakrát jsem se v roce 2018, vydal v čase hloub do minulosti. Poprvé v knize o Pražské defenestraci, kterou jsme vymysleli spolu s výtvarníkem Vojtou Šedou. České stavovské povstání mě fascinuje, roky 1618-1620 jsou jedním z fatálních historických rozcestí českého národa. Je to téma, které vybízí k přemýšlení o tom, jak křehkými pohnutkami bývají dějiny často ovládané. Vojta k tomu příběhu vymyslel spoustu obrázků a komiksů, všichni ti divocí hrdinové pozdně renesanční a raně barokní doby tam blbnou přímo před očima.

Ve stejném roce se taky završila moje spolupráce s Muzeem nové generace ve Žďáru nad Sázavou. Začala v roce 2013, kdy jsem se stal členem týmu, který vytvořili manžele Kinští, majitelé žďárského zámku (kdysi cisterciáckého kláštera). Úkolem týmu bylo vytvořit novou a moderní expozici, mně připadla role scenáristy. Když bylo Muzeum v srpnu 2015 otevřené, ukázalo se, v čem je nové. Na rozdíl od institucí, které předvádějí exponáty, se návštěvníkův dojem v MNG budoval z multimediálních a interaktivních zážitků. Sedm set let historie areálu se tam vypráví prostřednictvím nejrůznějších typů filmových animací. Jezdím do Žďáru často, pozoruju tam lidi (často celé rodiny) a těší mě, když vidím, jak je ta expozice baví; každého jinak. Následně jsem tedy pro manžele Kinské napsal dva textové průvodce areálem. Ten větší z roku 2018 (Zámek Žďár nad Sázavou. Minulost a současnost), s fotografiemi Aleše Jungmanna a ilustracemi Alexeye Klyuykova, je určený těm, kdo si fascinaci veškerým tím santiniovským světem chtějí odnést taky domů.