Dvacáté roky

Slovenské století, které nakonec na Slovensku získalo možná ještě větší ohlas než u nás, jsem psal původně pro české čtenáře: zdálo se mi, že v Česku není dost zřejmý náš vlastní podíl na neúspěchu společného státu. Mám na mysli tu neschopnost vnímat Slováky jako samostatný národ, se kterým, přestože je početně slabším „mladším bratrem“ nelze žít jinak než na zásadě rovný s rovným. Tedy na zásadě, kterou slovenští politici proklamovali už od roku 1918. Často k hluchým českým uším. Chtěl jsem tou knížkou ale taky vyzdvihnout úžasný pokrok, jaký slovenský národ během existence společného státu zaznamenal. Slováci v roce 1918 začínali z úplně jiné startovní čáry než Češi, pod Maďary jako národ jen taktak že přežili. Na konci toho století už na ně ale byl úplně jiný pohled. Na rozdíl od nás Čechů jejich dvacáté století v roce 1998 dokonce vrcholí demokratickou katarzí v podobě odstavení diktátora Mečiara. My Češi jsme se ve stejném roce dopracovali toliko opoziční smlouvy.

Slovenské dějiny se ale ani tehdy nezastavily; zbývalo tedy knižně zachytit, co se na Slovensku dělo během dalších třiceti let po zániku federace. Tuto knihu jsem psal v době, kdy jsem se děsil politického stylu premiéra Matoviče, který podle mě kompromitoval demokracii jako takovou. Kladl jsem si otázky, jaké politické síly to asi přivede v život, a z přemýšlení o tom mně vyšla kniha vědomě aktivistická, podporující liberálnější část slovenského politického spektra.

V roce 2021 jsem zažil malý zázrak: skoro pětadvacet let rozhovorů s Jiřím Plannerem jsme nakonec přece jen dokázali překlopit do společné knihy. Jirka kdysi s Jiřím Suchým zakládal Semafor (Šlitr přišel teprve potom) a stal se jeho prvním ředitelem; získal pro to divadlo Matušku, Gotta a řadu dalších hvězd. A v podivuhodně zářivém životě pokračoval i potom, co v roce 1963 emigroval do Ameriky. Blízký přítel Jiřího Voskovce, Miloše Formana, ale třeba taky Janis Joplin a dlouhé řady hvězd amerického showbyznysu, mě celou dobu bavil, ukazoval mi, že ono obecně spíš potemnělé dvacáté století se dalo prožít taky šťastně. Ten Jirkův příběh je podle mě i jakýmsi návodem, jak obecně na to.

Zápasy slepého muže odvyprávěly příběh Klementa Lukeše. Zpočátku, po válce, oddaného mladého komunisty, který vlastním rozumem už v průběhu padesátých let vyprostil sebe sama z nitra stalinského bláznivého řádění. Stal se jedním z prvních revizionistů u nás a politicky nonkonformním člověkem zůstal až do smrti. Slepec, který rozpoznal podstatu dřív než drtivá většina vidoucích. Z jeho příběhu mně vyplynulo, že kdo se nevykašle na svou odpovědnost a má možná taky trochu štěstí, ten může i s hodně surovým protivníkem uhrát čestnou životní partii.

Rok 2024 byl rokem skladatele Bedřicha Smetany. Několik let předtím mě oslovili přátelé s tím, že poslední čtenářsky kvalitní smetanovská biografie pochází z roku 1979, z pera Vladimíra Holzknechta – a že by tedy bylo záhodno vyložit Smetanu ze současného pohledu. Jak se ten člověk v našem vnímání za to bezmála půlstoletí proměnil? První rok jsem jenom rešeršoval a hlavně poslouchal, od rána do noci křížem krážem jsem poslouchal všechnu jeho hudbu, abych se osvobodil od nánosů stoletých komentářů. Byla to práce plná radosti, kterou po vydání knihy korunovalo rozhodnutí dirigenta Jakuba Hrůši načíst text jako audioknihu. Dva z největších hudebních velikánů se spojili a výsledek je myslím neomšelý.

Ve stejném roce 2024 taky po letech odkladů konečně vyšla kniha o českém skláři a medailérovi Jiřím Harcubovi. Napsal jsem ji už před covidem, ty roky čekání vyplnila příprava obrazové přílohy, která byla v tomto případě mimořádně rozsáhlá a realizačně náročná. Harcuba jako sklář i jako medailér došel daleko po své cestě, v obou oborech se k němu jenom těžko hledá srovnání, nejenom v domácím, ale taky ve světovém měřítku. Ponořený do své filozofie (ideové zdroje bral hlavně ze starého Japonska), vypracoval se v tvůrce schopného dosahovat monumentálního účinku na minimální ploše. K vyjádření „všeho“ mu stačilo neobyčejně málo, jako starým japonským kaligrafům. Obdivuju ho.

A konečně v roce 2024 skončila práce na prvním svazku cyklu o židovských podnikatelích z českých zemí. Jména Kolben, Petschek, Waldes, Bondy, Löw-Beer, Tugendhat a další sice máme v povědomí, to ale nezaručuje, že o těchto vynikajících židovských jednotlivcích nebo dokonce celý dynastiích víme, co je třeba vědět. Jejich přínos českému světu byl zásadní, a jakkoli jsem s mapováním tohoto fenoménu pořád spíš na začátku, musím říct, že bez židovského příspěvku by byl například příběh českého ekonomického liberalismu příběhem dosti chudým. Tak.