Současnost

​

V roce 2019 jsem se vrátil k Václavu Havlovi. Psal jsem o něm už v několika knihách předtím a ještě určitě mockrát psát budu, VH je nekonečným tématem. Kniha 100x Václav Havel, podobně jako předtím 100x TGM, uvedla sto Havlových výroků, podle mě pro něj charakteristických, ke kterým jsem připojil dvojí komentář: co ty věty znamenaly v čase svého vzniku a co znamenají dnes. Protože historií se zabýváme proto, aby byla užitečná dnes.

V roce 2019 mě taky oslovila zlínská radnice; viděli expozici, kterou jsme předtím s přáteli vytvořili pro Muzeum nové generace ve Žďáru nad Sázavou, a přáli si připomenout neomšelým způsobem historii Zlína, která zdaleka není definovaná jen Baťou a moderní dobou. Obdobný tým jako ve Žďáru, tj. Pink Productions a Loom on The Moon, vytvořil expozici umístěnou ve venkovním areálu před zlínským zámkem. Texty, které jsem pro ten účel napsal, vyšly v česko-anglické publikaci Zlínská zrcadla.

V roce 2021, těsně po covidu, vyšlo Slovenské století. Psal jsem je hlavně proto, abych Čechům vysvětlil, čím vším přispěli k rozpadu čs. státu, zároveň to ale byl portrét podle mě úžasného vývojového oblouku, který slovenská společnost opsala v 20. století: z velmi mála na začátku bylo na konci velmi mnoho, kéž by s tím dnešní Slováci dokázali dobře hospodařit. Tu knížku jsem daroval slovenské paní prezidentce a ona pak asi za týden dala na Facebook status, kde psala, jak ji ta (nejmenovaná) kniha baví, miluju, když se demokratičtí politici chovají normálně, čtou knížky, říkají, co si o nich myslí, ať už je to cokoli atd.

Ta kniha pak zabrala u slovenských čtenářů stejně jako u českých, ale mělo to chybičku, končilo to sesazením Mečiara v roce 1998. Takže abych téma zkompletoval, připsal jsem ještě knihu Slovensko 30 let poté, ve které byl vývoj dotažený až do současnosti. Protože po většinu té doby byl na Slovensku rozhodujícím politikem Robert Fico, byla to kniha hodně kritická, proto i její přijetí na Slovensku bylo rozpornější, ale to je v řádu věcí.

V roce 2021 jsem si taky udělal malou radost a dokončil jsem Planner Story, knižní rozhovor s Jiřím Plannerem. Kdysi s Jiřím Suchým zakládal Semafor a stal se jeho prvním ředitelem, přivedl do divadla Matušku, Gotta a další stars. V roce 1963 emigroval pře West Berlin do USA, kde pak udělal nemyslitelnou kariéru jako hudební redaktor Rádia Svobodná Evropa a jako podnikatel, znal se s Beatles a Rolling Stones, s Janis Jopilin byl na festivalu ve Woodstocku, přátelil se s Voskovcem, Formanem a spoustou dalších. Mnoho českých osudů v 20. století bylo tragických, byl jsem rád, že můžu vyprávět příběh člověka, na kterého se Štěstěna nevykašlala.

Brzo potom jsem si splnil další rest: kniha Zápasy slepého muže pojednávala taky o člověku, kterého jsem znal, o Klementu Lukešovi. Člověk celoživotně nevidomý se naučil žít v podstatě bez tohoto handicapu. Skoro od dětství žil politikou, nejdřív, po roce 1948, jako fanatické komunistické práče. Protože ale o té nauce a o její aplikaci přemýšlel, sám z ní s lety střízlivěl, takže se vlastním vývojem dostal do opozice vůči KSČ. Na začátku šedesátých let jen taktak že se nestal hlavou dalšího velkého politického procesu, tentokrát s projugoslávskými úchylkáři. Šel tvrdě proti Antonínu Novotnému a později v Chartě zorganizoval nejvýkonnější výrobnu samizdatů v Praze. Měl jsem ho rád, takže kniha.

Čas od času si upouštím trochu páry monografiemi o výtvarných umělcích. Kniha o Jiřím Harcubovi přinesla portrét vynikajícího českého skláře a medailéra, který dokázal tvořit na malém prostoru monumentálně účinkující díla a posunul oba své obory na úplně nový level. Navíc nebyl doma prorokem, spoustu své práce zanechal ve Spojených státech a jinde ve světě, kde dlouhodobě působil. Byl jsem šťastný, že nakladatel nešetřil na obrazovém doprovodu, takže z toho vznikla výtvarně opulentní kniha.

„Čtyřkové“ roky bývají roky výročí narození a úmrtí našeho největšího hudebního skladatele; v roce 2024 tedy vyšel životopis Bedřicha Smetany. Dal jsem si s ním docela práci, nejdřív jsem se rok proposlouchával do jeho hudby, snažil jsem se ji do sebe nabrat, abych pak psal text zevnitř a nepopisoval jen události zvenku. Poslední předchozí velkou smetanovskou monografií byla to Holzknechtova z roku 1979. Myslím si, že každá generace si musí své velikány pojmenovat a osvojit znovu, aby zjistila, jestli ze setrvačnosti náhodou neoslavuje pouhou skořápku, která se v mezidobí vyprázdnila. Smetana je dnes živější než většinu minulé doby byl, proto bych tu knihu rád dostal víc taky do světa.

Na přání redakce Deníku N jsem po dva roky, týden co týden, každý pátek dodával tiskovou dvoustranu portrétů zajímavých českých vzdělanců nové doby. Lidí, kteří neměli politickou moc, ale často požívali neformálního vlivu, díky kterému zanechali často významnější stopu v dějinách než mnozí politici. Kdysi jsem tento seriál České inteligence začal v Respektu, tenkrát taky vyšel knižně, toto tedy bylo pokračování, které vydalo na dva obsáhlé svazky, každý po padesáti portrétech, s názvem Česká inteligence 20. století a Česká inteligence současnosti. Dalo by se v tom pokračovat donekonečna, je to sisyfovská práce, zajímavých osobností u nás bylo v poslední sto letech mnohem víc, než kolik se do těch dá dostat.

V roce 2024 vyšla další rozsáhlá kniha Podnikání pod Davidovou hvězdou, která, jak se ukazuje, bude mít ještě minimálně jedno knižní pokračování. To téma (židovské podnikání) je mnohem obsažnější a zvrstvenější, než kolik může jeden svazek ukázat. Byly v něm portréty Emila Kolbena, Jindřicha Waldese, rodin Petschků, Löw-Beerů, Tugendhatů a dalších. Fascinovala mě jejich nesmírná invence a dynamika, s jakou do věcí šli. Tak jsem se rozhodl připomenout český židovský svět 20. století jinak než onou nejčastější optikou holocaustu. Tyto rodiny nesmírně podstatně prospěly české zemi.

A pár desítek let sběru materiálu v roce 2026 vyústilo v monografii O tom Benešovi. Myšleno Edvardovi. Knih o něm je spousta, mně přesto jeho vztah k Masarykovi, Mnichov, vztah k Němcům a Sovětům apod. zatím nedávaly velký smysl, nerozuměl jsem tomu, co mi bylo předkládáno. Dal jsem si dohromady hromady výpisků, ze kterých mi vycházely jiné věci než některým mým předchůdcům a pokusil jsem se napsat to tak, aby tomu rozumělo nejen odborné, ale hlavně tzv. laické obecenstvo. Protože nikoli na úzké vrstvě znalců, ale na poměru poučených a nepoučených laiků se podle mě ustavuje zdravá společnost.