Začátek tisíciletí

Německá literatura. Tu knížku má na svědomí Marta Železná. Po roce 1989 si vymyslela Společnost a Centrum Franze Kafky a obě ty organizace vedla způsobem, který byl asi možný jenom v těch devadesátých letech. Na její debatní večery chodili ministři kultury i neznámí literáti a všem dohromady tam bylo myslím dobře. Němečtí autoři z českých zemí mě vždycky zajímali; práce na téhle knize byla opět záminkou, jak se dovzdělat. Časový záběr knihy byl od vrcholného středověku, tj. od minnesängerů u dvora Václava II. a od Johannese von Saar až po Kafku, Werfela a spisovatele generace, která byla po roce 1945 z Čech a Moravy vyhnaná. Když jsem tu knížku psal, vnímal jsem tu látku jako Čechy zapomenutý, respektive možná nikdy neobjevený Tichý oceán nádhery, jako jednu celou velkou českou (böhmisch) literaturu navíc. Což jsem po vydání neprosadil, moc po tom neštěkl pes, ale já jsem si jist, že mám pravdu, ten Tichý oceán v té látce je. Byť se to podle mě projevuje víc v regionech (všude, kde si připomínají nějakého jejich německého rodáka) než v obecném českém povědomí.

V roce 2002 jsem psal knižní rozhovor s Madlou Vaculíkovou, dali jsme mu název Já jsem oves – podle jedné její věty, kterou předtím použila v dopisech Jiřímu Kolářovi. Chodil jsem k Vaculíkům do jejich pražského bytu ve Veletržní ulici a jezdil jsem za nimi do Dobřichovic. Čím dál častěji u toho býval taky Ludvík Vaculík. Bylo nádherný je oba pozorovat, jak tradicionelně (z jeho strany až machisticky) jako pár fungovali a zároveň jak ona si pod tím jeho přívalem držela vybojovanou autonomii a svobodu. Přišlo mně to z obecně lidského hlediska strašně dojemné, vůbec jsem nebyl tenkrát schopen to všechno do té knížky dostat a doteď se v tom nevyznám.

Pak jsem se vrátil znova k Peroutkovi. Ta první knížka, kterou jsem o něm napsal, pojednávala až o jeho „pozdějším“ životě, o tom, co dělal těch dalších čtyřicet let po Mnichovu a po zániku první republiky, která je obecně považovaná za dobu jeho největší slávy. Kdysi napsal román Pozdější život Panny, fikci o Johance z Arku, která neumře včas, tj. není popravena, ale žije dál – a ono už to potom nemá ten motor a pohon, už je to jen ochabování; metaforicky tím vyjadřoval vlastní situaci po tom roce 1938 (zemřel v exilu až v roce 1978). Zcela jistě tak sám sebe vnímal jako člověka, který v exilu zeslábnul (a zároveň byl v jakémsi smyslu „pannou“, což u chlapa může znít divně, u něho to tak ale bylo, dalo se rozumět tomu, co to u něj znamená, spousta věcí, kterými se jiný umaže, se ho v životě nedotkla). No takže jsem napřed napsal ten jeho pozdější život a pak jsem k tomu připsal knížku o tom životě předchozím, tj. o Masarykovi, Hradu, pátečnících, Přítomnosti, Lidovkách, Karlu Čapkovi atd., vyšlo to v roce 2003.

Rozchod 1948: při práci na „pozdějším Peroutkovi“ jsem poznal několik starších pánů, lidí o generaci mladších, než byl Peroutka, kteří odešli do exilu po únoru 1948 a tam se snažili pokračovat publikačně i politicky v jeho duchu. Lidi z okruhu slavného exilového časpisu Skutečnost, jako byli Zdeněk Suda, Petr Demetz, Zdeněk Dittrych nebo Ladislav Čerych. Plus další jako Radomíra Lužu, Mikuláše Lobkowicze, Zbyňka Zemana, Antonína Hrubého… Všechno  to byli lidé, kteří se v exilu prosadili jako intelektuálové a udělali významné kariéry na univerzitách i v politickém životě. Tu knížku, sestavenou z rozhovorů, jsme napsali spolu s Petrem Hrubým, který byl taky jedním z nich. Chtěli jsme, aby se nezapomnělo na to, že to byla neuvěřitelná generace.

V roce 2004 vyšli Gottwaldovi muži, které jsme psali s Karlem Kaplanem, byly to profily Klementa Gottwalda a stranických potentátů kolem něj. Tohle byla zatím jediná knížka mého života, která mě při psaní bolela, nedostal jsem se totiž těm lidem pod kůži. Zůstali pro mě lidmi, kteří poměrně brzo, v mladém věku, udělali zásadní špatné rozhodnutí, zničili se a pak už žili jen v tomto svém pekle. A já jsem neměl, jak se toho s nimi účastnit, ani je samozřejmě nešlo litovat (protože to byla jejich odpovědnost). Šlo to jenom popsat, což mě teda neuspokojilo, ale víc jsme tehdy s KK nevymysleli. Myslím, že kdybych to psal dnes, tlačil bych mnohem víc na rozkrytí ambivalence, protože ta je podle mě v každém člověku. To, že jsem ty lidi neměl rád, mě zčásti zaslepilo. Díky tomu jsem ale časem pochopil rozdíl mezi nekomunismem a antikomunismem, ten první je pro mě mnohem smysluplnější.

Byl jsem každopádně poctěný, že jsem mohl každý týden chodit za Kaplanem do jeho pracovny na Puškinově náměstí v Dejvicích a že jsme mohli mluvit o čemkoliv. Byl a je to pro mě hrdina, který, když za normalizace odcházel do exilu, odvezl s sebou obrovskou spoustu materiálů o bolševických zvěrstvech hlavně z dob politických procesů padesátých let. Myslím, že nebýt Kaplana, hodně z těch věcí by se tenkrát bylo zapomnělo nebo v archivech zničilo a neznali bychom je dodnes.

V létě 2004 mně zavolal můj nakladatel Láďa Horáček, zakladatel Paseky, pozval mě k sobě na chatu do Zadní Třebaně u Berounky. Pili jsme pivo, pralo do nás odpolední slunce a on mi řekl, abych mu pro Velké dějiny zemí Koruny české napsal dva závěrečné tlusté díly, české kulturní dějiny dvacátého století, tj. abych mu předestiloval ty Janáčky a Toyenky a Šaldy každého do pár vět a udělal z toho kontext. Od té chvíle mám život jiný než předtím, ty dvě knížky pořád, dokonce i teď, nějak shromažďuju a po směšných troškách píšu, ale zatím mi z toho vznikly spíš nejrůznější „bokovky“, knihy na rozličná užší kulturní témata, k té velké syntéze jsem se zatím nedopracoval. A možná už to ani nebude potřeba, kvalitních kulturněhistorických knih vychází spousta, a kdo není líný, dokáže si z nich vyzobat, cokoli chce.

Ale mělo to i dobré stránky, třeba tu, že to člověka přimělo vytvořit si pořádný archiv. Prvních pár let jsem vlastně jenom hromadil prameny, koupil jsem si kvůli tomu kopírku a každý týden vozil z pražských knihoven 20–40 knížek, ty jsem v sobě předestiloval, něco vypsal, něco ofotil a po týdnu jsem pokračoval dál. Já vím, že to zní jako megalomanská blbost, zpracovávat takové objemy dat z jedné hlavy, normálně to dělají týmy, ale já zas když jako čtenář čtu týmová díla, tak se mi někdy zdá, že ti oboroví specialisti tam někdy zůstávají jeden vůči druhému lhostejní. A že život je hlavně mnohem víc než věda nebo jakákoli jiná oborová disciplína. Život je syntéza a o tom, jestli ten život za něco stojí nebo ne, do velké míry rozhoduje, jak se nám to všechno v hlavě pospojuje dohromady. Koneckonců znám, hlavně z angloamerické oblasti, pár autorů, kterým se podobná sebetavba povedla a napsali tímhle způsobem texty, který měly smysl. Ještě uvidím.

Různé mé knížky, které jsem napsal od té doby a souběžně s tím, byly tedy v bočním plánu vlastně jakési dílčí studie k těm kulturním dějinám. V roce 2005 vyšel životopis Svatopluka Sulka, žáka Fernanda Légera, ale jinak veřejnosti myslím celkem neznámého malíře, což jsem ani já svou knížkou moc nezměnil. Ale přestal jsem se při tom bát psaní o malování, těžiště té knížky bylo v padesátých až osmdesátých letech, v oficiální i neoficiální kultuře té doby, načetl jsem si k tomu a nazpovídal undergroundové malíře i dost socialistickorealistických zmrdů, vyzkoušel jsem si na tom různé věci.

V roce 2006 jsem po čtyřech letech dopsal knížku Ústně více, o Šestatřicátnících, což byla literární skupina, kterou si založil patnáctiletý Václav Havel a kam spolu s ním patřili třeba Viola Fischerová, Josef Topol, Věra Linhartová, ideovými guru tam byli Josef Šafařík, Jan Zábrana a tak. Bylo to „o Havlovi před Havlem“, o tom, jak jsou štěňata ještě mladá, ale jak už je na nich vidět, když někdo něco bere vážně. Strašně rád bych si někdy podobnou práci zopakoval, psaní o tom, jaké jsou začátky opravdovosti i slávy, dokud ještě nikdo o ničem neví, jaké to je být v takzvaném tvůrčím a lidském rozpuku. Byl jsem vděčný, že jsem se při té práci poznal mimo jiné s Jiřím Kuběnou, velkým básníkem moravským, za kterým jsem často jezdil kecat a bádat do jeho bezedného archivu na hradě Bítově, býval jsem při tom hodně šťastnej. Kuběna byl sebou samým od mládí deklarovaný gay, vystoupil se svým coming outem ještě v době, kdy (až do roku 1960) byla homosexualita u nás trestným činem. A když mně vyprávěl o tom, jaké to předtím i potom bylo, pochopil jsem, jak je důležité, aby ve společnosti žilo co nejmíň lidí s pocitem, že jsou odepsaní outsideři. Došlo mi, že kvalitní společnost je taková, která dokáže outsidery integrovat při zachování jejich odlišnosti. Udělá z nich rovnoprávné lidi, kteří, i když v menšině, se nemusí se svou přirozeností skrývat.

A pak ještě v roce 2009 mi vyšla knížka o Přemyslu Pittrovi. Byl to člověk, který v roce 1945 zachránil životy víc než osmi stovkám českých, židovských a německých dětí, v době, kdy se rodiče těch dětí v rámci probíhajícího divokého odsunu dál mezi sebou vraždili. A taky to byl mimořádně originální náboženský myslitel i praktik, člověk nacházející se na hodně free evangelickém křídle. Pro mě to byl svět předtím poměrně odlehlý, a při té práci jsem žasnul, jak bylo v dvacátém století možné žít intenzivním náboženským životem a při tom fungovat absolutně prakticky, pomáhat lidem doslova na ulici. Ten člověk dělal všechno, jen ne to, že by se uzavíral do sebe.

V roce 2003 si ode mě z časopisu Týden objednali historickou rubriku v rozsahu jedné tiskové dvoustrany týdně, obsah nechali na mně. Začal jsem to plnit texty o různých českých podivínech a jejich podivínských názorech hlavně na českou historii. Původně jsem si asi představoval, že to bude něco jako Boreckého mašíbl („magoři, šílenci, blbci“), tedy texty o nositelích různých malebných utkvělých myšlenek. Během pár týdnů z toho začaly lézt obecnější texty o megalomanství jako takovém, o tom, že se netýká jen lidí vyšinutých, ale v podstatě (v různé míře samozřejmě) úplně všech. To blbnutí demokraticky prostupovalo celou společností zdola nahoru, od outsiderů k nejvznešenějším prezidentům. Řadil jsem vedle sebe texty triviální s těmi označovanými za kanonické a začalo se ukazovat, že v myšlení nejvíc ulítáváme právě v situacích, kdy jsme koncentrovaní na nějakou tzv. závažnost. Ve chvíli, kdy to člověk nejmíň čekal, vypadla i z Masaryků totální blbost – a já jsem to montoval dohromady ne zlomyslně, mně se zdálo, že je to možná moje nejdemokratičtější knížka, která nás ukazuje všechny obnažené v přímém slunci. Tyhle texty psané pro Týden v roce 2003 jsem později předělal a vznikla z nich knížka České snění.

V roce 2004 v Týdnu chtěli, aby ten seriál pokračoval, z toho pak po čase předěláním vznikla kniha Čeští demokraté, portréty lidí od Havlíčka po Klause, kteří se ve své době považovali nebo byli okolím považovaní za demokraty v politickém smyslu toho slova. Chtěl jsem tou drobnokresbou zkusit popsat, co ten pojem u nás vývojově znamená. A třetí rok 2005 jsme v Týdnu ten seriál uzavřeli, z toho pak opět přepracováním vznikla knížka České okamžiky. Pojal jsem tu třetí sérii původně jenom atmosféricky, začala vycházet v lednu, já jsem ke každému týdennímu vydání našel nějaké (i nekulaté nebo neokoukané) výročí, které se vztahovalo dejme tomu k sedmému, čtrnáctému, jedenadvacátému lednu atd., libovolného roku, v letopočtech u toho seriálu na časové posloupnosti nezáleželo, protože ty „Týdny“ byly od sebe oddělené, takže to v čase lítalo z dvacátého století třeba do čtrnáctého a zase zpátky. (V knize jsem to potom seřadil do jedné časové osy, od Karla IV. po Miloše Jakeše.) A nakonec na tom byly nejzajímavější právě různé nečekané pidiokamžiky, které se nikdy nedostanou do učebnic. V podstatě mně z toho vyplynulo, že je úplně jedno, za který cípek se z té minulosti zatáhne. Že jde o to, aby se citlivě táhlo, aby mohly vznikat nové kontexty. Přišlo mně to zas takový „demokratické“ a „humanistické“, na nic si, pokud šlo o člověka, nehrající. Byl jsem tím překvapen a spravilo mně to tenkrát hodně náladu.

Tím to v Týdnu skončilo, postupně na základě toho vyšly ty tři knížky, kterým jsem pro sebe říkal Česká trilogie, a zdálo se mi, že je to trojnožka, která stojí rozložená na třech žánrech: eseje, biografie a atmosférického, v podstatě fejetonistického psaní.

Zdálo se mi, že to obsahově i formálně nějak kompletuje českou realitu. Ale pak se to ještě trochu zkomplikovalo, když mě požádali o seriál z Respektu. Taky to pak byly tiskové dvoustrany, vycházelo to tam rok a půl, z toho jsem pak udělal ještě knížku Česká inteligence, v tomto případě v podstatě z časopisu do knihy textově překlopenou. Tím jsem k trilogii dodal nohu číslo čtyři. Ti dřívější „demokrati“ byli, jak jsem už zmínil, muži a ženy plus minus politiky, tj. akceptující nějak realitu moci a chovající se podle toho. Ta „inteligence“ byli lidi, kteří přijali společenské angažmá většinou bez toho, aby pravidla moci použili. Pár lidí bylo myslím v obou těch knížkách (třeba TGM), protože se mi zdálo, že se dají interpretovat tak i tak a že je to pokaždé zajímavé něčím jiným. V podstatě jsem těmi „inteligenty“ chtěl popsat různé předbojovníky dnešní rodící se tzv. občanské společnosti.

No a když teď v čase přeskočím dalších zhruba patnáct let, tak i ta „inteligence“ si postupně řekla o další pokračování. S redakcí Deníku N jsme se domluvili na stovce portrétů, které tam pak vycházely pátek co pátek dva roky (2022-2024). A každý ten rok nakonec vydal na novou samostatnou knihu: Českou inteligenci 20. století a Českou inteligenci současnosti. Lidí, kteří by zasloužili podobný portrét, je samozřejmě mnohem víc, než kolik jsem jich byl schopný načíst a promyslet já, byla to práce z principu odsouzená k nedostatečnosti. Ale chtěl jsem, abychom měli na očích aspoň část těch, kterým to nedalo a využili svého vzdělání nejen pro sebe, ale pro společnost. Takoví lidi tvoří podle mého přesvědčení záchytnou síť, která dává společnosti strukturu. Odlišuje ji potom od davu, který strukturu nemá. Společnost nepotřebuje vůdce (diktátora), je z valné části, hlavně díky inteligenci, schopná samoregulace. Dav jinou možnost než vůdce nemá.