V tom našem Knižním podnikatelském klubu vyšlo asi 20 titulů, než jsme zkrachovali (byli jsme idealisti), mezi nimi shodou okolností moje první knížka, komiks Kamarádi z prérie (na motivy Parkmanovy Oregonské stezky).
Pak jsme s Michaelem Třeštíkem založili nakladatelství Kdo je kdo. Rozeslali jsme známým lidem 5000 dotazníků, většina je vyplnila a poslala zpátky, z toho šla sestavit hesla, zbytek jsme vytvořili sami. Z toho roku 1991 si nepamatuju nic moc jiného kromě toho, že jsem seděl u počítače, ale databáze vznikla a knížka na konci toho roku vyšla.
Z Kdo je kdo do MF Dnes
Michael Třeštík, který KJK vymyslel, pak s vydáváním pokračoval sám, já jsem na podzim 1992 nastoupil v MF Dnes. Chtěl jsem si vyzkoušet, jestli zvládnu psaní v každodenním presu a před lidmi. V MFD jsem byl dva a půl roku, jako redaktor a editor nejdřív ve Víkendech a pak ve čtvrtečním Magazínu, který jsme tehdy rozjížděli (měl to být původně takový intelektuální supplement, zhruba stejně definoval V. Železný ve stejné době začínající TV Nova, my jsme to ale tenkrát mysleli vážně). Tehdejší noviny byly ve srovnání s dnešními naivní, zároveň ale ne cynické. Kdo chtěl, mohl psát do těch novin kamkoliv: do komentářů, do sportu, do kultury i jinam.
Začátkem roku 1995 mi Petr Bílek, tehdy nový šéfredaktor Reflexu, nabídl, abych mu šel dělat zástupce. Byl jsem tam rok, to šéfování mě ale netěšilo, celou tu dobu jsem myslel na knížku o Janu Masarykovi, kterou jsem měl rozepsanou doma. Takže jsem to tam na konci roku zabalil.
Životopisy prvních dam
Mezitím, v roce 1993, mně vyšla první známější knížka, životopisy manželek prezidentů. Nápad na to mně dal hned po revoluci spisovatel Vladimír Kalina, myslel to popkulturně, já jsem to díky tomu, že jsem se při té práci poznal s pár dobrými historiky (Antonínem Klimkem, Karlem Kaplanem, Zbyňkem Zemanem) posunul trochu jinam. Poprvé jsem pořádně „bádal“ v archivech, tenkrát často neuspořádaných, s dnešními archivy, kde je všechno pro badatele předem připravené a označené, se to nedá srovnat. Jinak ale tu knížku nemám nijak zvlášť rád, byla jenom zvědavá, nebyla bytostná.
Šest let (1992–1998) jsme s Michalem Kolářem dávali dohromady toho Jana Masaryka: on vymetal většinu archivů, já většinu psal. Vždycky jednou týdně jsme se sešli, on vybalil nové papíry, já novou verzi textu, tři hodiny jsme o tom kecali, a za týden zase, bylo to s ním dobré dílo.
A při tom a mezi tím, abych tu práci uživil, jsem napsal ještě dvě knížky jiné: napřed životopis vrchního ředitele Živnostenské banky Jaroslava Preisse. Bylo to v době (polovina devadesátých let), kdy se začal viditelně rozpadat Klausův koncept ekonomické reformy, Preiss byl prototyp vlasteneckého bankéře první republiky, chtěl jsem si porovnáním těch dvou dob, první republiky a devadesátých let, udělat trochu jasno v tom, co žiju. Pak umřela Olga Havlová, kterou jsem poznal jako novinář, když jsem psal „manželky“, z Mladé fronty mně navrhli, ať napíšu knížku o ní. Nebyla literární ani epistolární typ, tj. postavil jsem to na rozhovorech. Lichotilo mně, že se se mnou všichni ti chartisti bavili, tím byl výsledek asi trochu limitován (idealizován), ale ta knížka doteď funguje.
„Ty „prezidentky“ mě nasměrovaly k historii, u které od té doby jsem.“
Ta „Olga“, když vyšla, oslovila tehdy hodně lidí. Během týdne mně zavolali Slávka Peroutková (třetí žena Ferdinanda Peroutky) a Pavel Kohout, materiál pro knížky o FP a PK jsem pak začal shromažďovat paralelně. Slávka mně prostřednictvím Peroutky otevřela dveře ke starým demokratickým časům, seznámila mě se spoustou lidí, předúnorových a exilových českých demokratů, kteří to i ve stáří měli v hlavě eticky naprosto v pořádku, byl jsem strašně šťastnej, že to s nima můžu dělat. Pavel Kohout mně zase zpřístupnil svoje obrovské archivy v Praze, Sázavě a hlavně ve Vídni, tři roky jsem jezdil do bytu na Kohlmarktu v centru Vídně a makal jsem tam a makal. Ten Peroutka pak sesbíral různé ceny, což bylo, věcně řečeno, hodně dáno obdivem institucí spíš k němu než k té knize. Kohoutův životopis jsem v tehdejším knihkupectví Paseka vedle Vinohradského divadla podepisoval 11. září 2001, zrovna jsem byl v nejlepším, když mě šéfredaktor Vladimír Pistorius zavolal dozadu k notebooku, na kterém hořela newyorská Dvojčata.
