Prožil jsem v tom starém režimu 27 let, kdyby to bylo o pár víc, myslím, že by mě to možná pohltilo taky.
Brána do (imaginární) svobody
Šlo o to uniknout nějak z tehdejší reality, já jsem si našel únik ve sci-fi. Začátkem osmdesátých let, pro mě shodou okolností akorát, vznikl tzv. SF fandom, hnutí čtenářů a fanoušků sci-fi, na které jsem se v roce 1983 s radostí napojil a prožil v něm dost intenzivně deset let. Miloval jsem tzv. chytrou americkou sci-fi, moji bozi se jmenovali Philip K. Dick, Lewis Padgett, Stanley G. Weinbaum, Fredric Brown, William Tenn, z Evropanů třeba Sam J. Lundwall. Antologie jako Labyrint, Tunel do pozítří, Vlak do pekla, Těžká planeta, Stvořitelé nových světů, a dále sborníky, které v nakladatelství Svoboda vydával Ivo Železný. Byla to jedna z tehdejších bran do (imaginární) svobody: editorem třeba toho Labyrintu (vyšel už v 60. letech) byl Adolf Hoffmeister a ilustroval ho mj. Mikuláš Medek, mohli se nad ním sejít děti i profesoři matematiky.
Poprvé v redakci
V zimě 1983 jsem do vysočanské redakce zajel za Ivem Železným, nikdy na ten den nezapomenu. Byl jsem poprvé v životě v jakékoli redakci, Ivo Železný tam seděl mezi hromadama rukopisů a hodinu do mě, venkovana, pral energii: poslal jsem mu předtím asi dvě nebo tři krátké povídky, on řekl, že je všechny knižně vydá, a taky že psaní má smysl a že život není na houby. Čímž jsem si předtím nebyl jist.
Už dřív jsem pro kamarády vydával různé časopisy, v nákladu 1–6 výtisků, teď jsem to začal dělat na cyklostylu v 60 kusech. Ten fandom tvořily stovky lidí z celé republiky, sjížděli jsme se na srazech, tzv. conech, scházeli jsme se po bytech, kde jsme kecali a pouštěli hudbu. Skoro všichni něco vydávali a psali. Taky jsem v té době začal vydávat samizdatové antologie zahraniční sci-fi, nazvané Lety zakázanou rychlostí, vyšly tři díly, poslední z roku 1988 už byl celkem profesionální, s obálkou od Káji Saudka. Žili mezi námi SF spisovatelé, první mého života: Josef Nesvadba, Jaroslav Veis, Ondřej Neff a další, a mluvili s námi, bylo to úžasné. Do toho jsem pořád psal povídky, třeba tuhle. Byla ovlivněná Vonnegutem, to byl tenkrát taky můj guru. Když začátkem roku 1985 Vonnegut přijel do Prahy, což tehdy byla velmi neobvyklá věc, aby dorazila americká star, přinesl jsem mu ty svoje cyklostylované samizdaty s jeho povídkou Big Space Fuck, převzatou z Ellisonovy antologie Nebezpečné vize, byl z toho docela shocked.
